Zmírňování trestů pro násilníky bez souhlasu postižených ať není

Zmírňování trestů pro násilníky by bez souhlasu postižených nemělo procházet. V případě násilníka Honuse, který tři hodiny znásilňoval trpící a vyděšenou mladou ženu v jedno z pražských zákoutí, kam sice ucho doslechlo, leč oko nedohlédlo a pomocná ruka nedosáhla, odvolací soud rozhodl o zmírnění trestu pro pachatele na 8,5 roku.

Soud totiž uvěřil jeho účinné lítosti. Já ale nevěřím, neboť si pamatuji na jeho závěrečnou řeč k oběti, když ji po třech hodinách svojí zábavy a radosti z jejího ponížení a utrpení opouštěl. Doporučil jí nesnažit se ho udat, neboť PČR ho prý stejně nevypátrá.

Dívka se ho původně zeptala na cestu, on jí slíbil provést domy, ve kterých se neorientovala, ale namísto pomoci ji zatáhl do dvora, skoro tři hodiny znásilňoval a nutil ji k orálnímu sexu. Na její odpor, pláč i nářek reagoval agresivně nadávkami, fackami, i ranou pěstí do břicha, ale i výhrůžkami, z nichž si mohla vyvodit, že ji míní zabít. Vyhrožoval jí totiž, že její rodina již nikdy neuvidí.

Dnes se tedy našel nějaký dobrák v taláru, který uvěřil jeho lítosti a zkrátil mu trest, i tak mírný proti bolesti, ponížení a doživotním traumatům, které způsobil náhodné oběti, ač tato ho nikterak neprovokovala, naopak se na něj obrátila s prosbou o pomoc v nouzi. Jedinou polehčující okolností pro pachatele mohlo být to, že dívku nakonec odvedl na tramvajovou zastávku do Vodičkovy ulice, ovšem oči jí zavázal tričkem, aby nemohla později svědčit, kde se útok stal. Za tuto svoji „službu“ si předem vzal z její kabelky 600 Kč.

Vlídný dobrák v taláru nemůže sázet na to, že by snad Honus po výkonu trestu nastoupil na léčení. Není důvod, je totiž fit a v pohodě, a to i podle stanoviska psychiatra, psychologa a sexuologa. Pouze byl v podmínce kvůli neplacení alimentů na dvě malé dcery, ale co to je … To přece nestojí za řeč, to dělají i jiní slušní občané, že beztrestně neplatí alimenty. Díky tomuto jeho prohřešku mu soud ale přece jen nařídil další jedenáctiměsíční trest.

Jak se daří oběti jeho odporného činu, za nějž snad žádný trest evropského práva mu nemůže umožnit ani jen přičichnout k útrapám své oběti? Špatně, deprese ji provázejí celé dny a myšlenky na sebevraždu jen občas. Je v péči psychiatra a psycholožky a vyhlídky na šťastný a spokojený život asertivní dámy, spokojené manželky a matky nikde.

Proč nemohou oběti, případně jejich příbuzní, být přizvány k rozhodování o zmírnění trestu za to, co si protrpěly ony? Plíží se kolem soudcova taláru snad obava ze zášti a pomstychtivosti oběti, případně jejich příbuzných? Proč? Vždyť přece původní trest snad byl spravedlivý, soudci si za ním přece stojí.

Možná by se tyhle spravedlivé tresty mohly udělovat jiným metrem. Na příklad takovým, že výkon trestu nesmí skončit dříve, než oběť trestného činu se plně vyléčí. O vyléčení oběti by rozhodovali nezaujatí odborníci, tudíž případná pomstychtivost oběti by nehrozila.

Žádným nápadem se člověk nezavděčí všem, a těmi nápady, které by chtěly napravovat křivdy, těmi už vůbec ne. Tak mám ještě jeden – oko za oko, zub za zub, alespoň v případě prokázaného úmyslu.

Zní to sice velmi primitivně, ale mnoho demokratických a samaritánských počinů skončilo tragicky pro ty neprimitivy, zatímco primitivové se jim stále jen vyšklebují a odvolávají se na právo. Vždyť toto právo nakonec dokáže najít pochopení pro grázly a zároveň plivne do tváře jejich obětem. Příkladů podle tohoto kopyta se najde hodně.

Příkladů opačných, kdy oběť odejde středem, zatímco agresor a viník jejích doživotních traumat nefalšovaně a nikoli sám nad sebou pláče a třese se upřímnou hrůzou ze spravedlivého trestu, adekvátního ke svému činu, by se možná dalo napočítat na prstech jedné ruky ne příliš zručného uživatele cirkulárky.