Český premiér Petr Nečas v neděli jednal s kanadským premiérem Stephenem Harperem o možnosti vrácení českých azylantů, kteří v Kanadě azyl nezískali, i když Kanada je k azylantům velmi přátelskou zemí.
Jaképak ale dohody o tom, kde tito azylanti mají hledat domov? Vždyť jim přece nikdo nemůže diktovat, kde chtějí žít. S nadsázkou lze říci, že Kanada chce reklamovat import z ČR. Je to ale stejná nadsázka, jakou je i návrh premiéra Stephena Herpera sepsat smlouvu o tom, že neúspěšní žadatelé o azyl v Kanadě se budou odesílat do ČR.
Přece se jedná o svobodné, svéprávné lidi. Ať si s nimi tedy v Kanadě poradí, jak se dá. Alespoň budou mít na chvíli jiné starosti, než sepisovat traktáty o rasismu v ČR z důvodu budování zdí či stěhování Romů z polorozbořenin do nových bytů, skromně zařízených. Chtějí-li něco kritizovat, nechť si to vyzkoušejí sami.
Mechanismus návratu osob, které odmítají po neúspěšném začlenění jakožto azylanti v Kanadě návrat do ČR, řeší takzvaná readmisní smlouvu z roku 1996, podepsaná stranami ČR a Kanada. Nakonec je otazné, proč by neúspěšní azylanti v Kanadě nemohli najít domov a uspět kdekoliv jinde ve světě. Tohle přece nemusíme manažersky řídit z ČR.
Ze strany Kanady naopak ČR očekává nový azylový zákon, který sice zpřísňuje podmínky pro žadatele o azyl, ale zároveň ČR řadí mezi takzvané bezpečné země. To bude znamenat, že žádosti žadatelů z těchto bezpečných zemí chce kanadská strana vyřizovat ve zrychleném řízení.
Jak rychle pak bude vyřízeno navrácení nevhodného importu z ČR, to se asi můžeme nechat překvapit. Není totiž žádným tajemstvím, že v Kanadě si azylové úřady lámou hlavu s nepřizpůsobivostí především Romů, kteří přicházejí v podstatě výhradně z ČR.
Právě oni podle svého po generace předávaného zvyku neplní žádné povinnosti, jen natahují ruce a při nejlepším očekávají sociální dávky, při horším si sami vezmou, co se jim zlíbí. Sociální podporu pro azylanty pak v Kanadě utrácejí po svém, přičemž doporučení i pomoc azylových úředníků zcela ignorují, nevzdělávají se a jazyk, který potřebují ke komunikaci a k žádosti o pracovní zařazení, se neučí.
Zdá se tedy, že i v Kanadě dříve andulku nežli Roma naučili říkat „hauarjú, majnejmis erža, thisis majfrend dežo, viálúking fore džob“.
Co poradit do Kanady? Možná by pomohlo zřídit pobočku Romea.cz, založit nadaci Kocáb, Džamila, Skramlík a Samková a hlavně podporovat Romy v tom, co umějí, co je jejich etnické specifikum a čím se pyšní prostřednictvím médií. Nápověda: jazykové znalosti, pracovitost, touha po vzdělání, ani pracovitost to nejsou.
Vážné slovo na závěr. Romové, kteří přicestovali a chtějí žít v Kanadě tak, jako žili v ČR, nejsou žádným romským importem, který lze reklamovat a vrátit do ČR. Svobodní lidé se rozhodli svobodně žít ve svobodné zemi. Proto i Kanaďané by měli řešit problém soužití s nimi. Nejsou daleko ty doby, kdy nám radili jak na to. Nyní nadchází čas, kdy mohou svoje rady použít doma na totéž kopyto. Hodně zdaru a předem díky za další podnětné rady. A to nejdůležitější: dejte jim šanci., druhou, třetí, … Jsme přece všichni lidi. Nebo všichni ne?
