Jak má člověk zaznamenat něco, co je rychlejší než světlo?

V poslední době, asi z nedostatku jiných informačních bomb, si média čechrají peří na tématu neutrina, rychlejšího než světlo, které by takto rozsekalo na hadry Einsteinovu teorii.

Napadá mě, že Einstein byl nejen chytrý, ale i škodolibě mazaný. Hodil lidstvu rukavici a teď se v hrobě plácá smíchy a říká si, jak asi člověk chce pochytit, zaznamenat, či vystopovat něco, co by se dokázalo mihnout rychleji než světlo.

Kdyby to superrychlé něco neslo jakékoliv pole, zaznamenala by se změna pole dávno poté, co by se to superrychlé něco někde mihlo. Jenže ono by to tak rychle zmizelo, že než by se pole stihlo změnit, už by zase bylo na původní hodnotě. Změna pole by se zkrátka nemohla udát, čili by se ani nedala naměřit.

Kdyby to superrychlé něco svítilo, pak bychom to ani neviděli, protože než by se rozsvítilo, už by to bylo pryč. Ono by se to totiž mihlo takovým fofrem, že by se ani nestihlo rozsvítit, a už by zase byla tma. To je pro nedokonalého člověka zapeklitý problém.

Někteří lidé jsou od narození naladěni na překonávání rekordů. Proto se nelze divit tomu, že někteří chtějí najít něco, co překoná rychlostní rekord, který zatím drží světlo. No jo, dejme tomu, že něco drží rychlostní rekord vyšší. Ale lidstvo se to díky své nedokonalosti nedozví. Nemá čivy, které by zaznamenaly vyšší rychlost.

Nemá přístroje, ale i kdyby je měl, pak nemá čivy, musel by si záznamy pouštět zpomaleně. A i tak by zase nic neviděl, když světlo by se ani nedostavilo. Světelný paprsek by zkrátka ještě neodstartoval a ta superrychlá věc označená světlem, by už byla v prachu.

Byla by to samozřejmě sci-fi-adrenalinová zábava na rozbřesku se vrátit k poslední půlnoci, ale nejde to a nejde. Hmmm, a nepůjde. Respektive kdyby náhodou se tak stalo, člověk by si to ani neuvědomil. Ono by tu něco superrychle přeběhlo kolem nás bez našeho vědomí.

Dejme tomu, že rychlejší než světlo je nějaký vesmírný tik – tik, ne trik. Jakmile by vesmír kolem Zeměkoule tikl, nejen že by nastal návrat ke včerejšímu dni, ale nejspíše i o stamiliony let zpátky, protože velkorysý vesmír přece netroškaří.

To znamená, že na nějaké mládnutí, návraty do dětství a opravná řízení ve svých životních osudech můžeme směle zapomenout. V tom případě by mě nemusela trápit otázka, ale trápí mě, tedy otázka, kdy se to cestování rychlejší než světlo, zpátky do tmy a před tmou do světla a tak pořád do minulosti, kdy se pro všechny svaté zastaví. A kdo to zastaví? Asi zase nějaký vesmírný tik. Jak jinak?

A Einstein se tomu jen směje: „Jojo, holenkové, mne nepřechytračíte. Když něco nevidíte, tak toho existenci nedokážete. Ale hádejte se, když vás to baví.“ Kdyby ale ten Vesmír přece jenom tikl tam a zase zpátky, respektive zpátky a pak zase sem, tak bychom se všichni sešli někdy příště stejně jako dnes. Takže to ani nemá cenu s tím kalkulovat a cokoli zlého či dobrého činit s cílem vybrat si to v příštím životě s úroky, protože v příštím společném životě by se četla stejná kniha.

Myšlenku na něco superrychlého, rychlejšího než světlo, co by člověk chytil a ochočil si to, se dá směle zapomenout. Existuje-li to, pak to nepoznáme, protože by to zhroutilo celý náš svět, tudíž bychom po setkání s tím už neměli co posuzovat. Tak nezbývá, než předpokládat, že žijeme jen jednou, v čase stále vpřed, kdy nic se nedá vrátit a opravit. A podle toho žít.