Podoba Ponziho a penzijního sytému čistě náhodná

Podoba Ponziho a penzijního sytému čistě náhodná, a to v názvu, hlavní myšlence, nakonec možná i ve výsledku, aneb o neudržitelnosti podvodu s Ponzihosystémem v jakékoliv podobě.

Jeho myšlenka je jednoduchá, tak jednoduchá, že se na ni nachytalo nespočetně mnoho důvěřivců. Princip tkví v tom, že do systému nalévají peníze nově příchozí, zatímco z něj čerpají peníze ti, co přišli dříve. Dokud ti, co přišli dříve, nestíhají čerpat více, nežli do systému přitéká od nově příchozích, Poziho systém žije, jinými slovy „letadlo letí“.

Ponziho systém selže v okamžiku, kdy platby z něj odtékající převýší platby příchozí. Platby odtékající jsou pohledávky dřívějších příchozích a také hladového molochu – systému samotného, jehož režie si žádá své, a tak i ona něco spolyká. Platby příchozí jsou finanční vstupenky nově příchozích, optimistických až naivních důvěřivců, kteří si myslí, že dostanou více, nežli vložili.

Jak si to mohou myslet? Je těžké totiž představit si, že nějaký optimistický důvěřivec vstoupí dobrovolně do systému s tím, že dostane méně, než do něj vloží. A přesto to právě takhle musí dopadnout, zvážíme-li, že i systém sám, respektive jeho údržba čili režie něco bude stát. Protože za dobrou myšlenku se dobře platí, bude režie dobré myšlenky drahá, zvláště pak pro někoho.

Co má společného státem podporované organizování a správa penzijního systému s trestně stíhatelným provozováním Ponziho systému? Až na tu trestní stíhatelnost vše podstatné.

Optimismus nově příchozích, nemístný a od reality silně vzdálený, podpořený pouze falešným očekáváním.

Hladké uspokojení naslibovaného profitu pro první, co hru úspěšně rozehrají a jejichž nároky lze uspokojit z plateb silné armády čerstvých zájemců o hru. Na začátku vlastně ani ta režie ještě tolik nestála, a tak je z čeho rozdávat a kromě toho je nálada i zvyšovat režii.

Prvotními úspěchy systému vybuzené další a další vlny zájemců o hru, kteří letadlo vynášejí do vyšších výšek, díky čemuž optimismus hráčů překonává nejen logické meze, ale rovnou i nelogická očekávání.

Za stálého odlivu financí na režii molocha a na uspokojování slíbených odměn dříve nastoupivších hráčů poklesávající zájem o hru mezi možnými nově příchozími. Zjištění, že potenciální nově příchozí se ještě ani nenarodili, zatímco ti, co už se vezli, chtějí ze systému vystoupit se slíbeným balíkem peněz.

Vybilancovanost systému tak zákonitě bere za své, toky peněz nejsou vyrovnané, převažuje poptávka po penězích, které ale do systému nepřitékají.

Systém umírá, letadlo padá, zůstávají armády zklamaných a podvedených, kteří se snaží vyškrábat poslední zbytky z posledních zapomenutých koutů ještě nedávno tak slibného systému. Za opadávání optimizmu a nastupování deziluze je stále v užších a dynamičtějších kruzích obchází zlé tušení, že své vložené peníze už nikdy ze systému nedostanou.

Dá se oddálit smrt takového systému? Dráb, který by takový systém spravoval, by věděl jak na to. Protáhne se časový odstup mezi body vstup do systému a výstup z něj. Tím se zařídí delší a hutnější přítok peněz do systému a zároveň se díky smrtelnosti lidí dá zařídit, že někteří frekventanti při procházení systémem dříve zemřou, než by se dostali k požadavku plnění.

Na tomto místě státní správy penzijních systémů začínají odsouvat věk odchodu do důchodu. Věk se dá odsouvat každým rokem o kousek. Na příklad v ČR pozornější pozorovatel sleduje, že mechanizmus odsouvání se již zautomatizoval jednoduchým algoritmem, kdy každým rokem přibude pár měsíců. Ministr Drábek s nonšalantním úsměvem poznamenává, že každá další vláda, která si na to troufne, samozřejmě, může tento algoritmus změnit a odsouvání stopnout.

Takovým trikem s časem se dá vybilancovanost systému nakrátko obnovit. Důležité je, aby se rodili stále noví potenciální zájemci o hru a aby také do hry vstupovali, zatímco by umírali ti, co by se měli dočkat plnění, ale neumírali by příliš brzy, jinak by totiž systém málo naplnili. Důležité je, aby umřeli těsně před možností čerpání svého plnění.

Z toho plyne, jak je důležité nastřelit přesně mez, kdy frekventant přestává platit do systému a začíná ze systému vybírat. I tak ale moloch něco stráví na režii svého provozu, a tak i kdyby stav byl ideální, nikdy se z molocha nedostane ani tolik, kolik do něj bylo vloženo. V tomto bodě je naprosto jedno, zda jde o systém penzijní nebo Ponziho.

Pokud zvažujeme objem peněz, které proudí molochem, přičemž jsou zdržovány v čase systémem dopravníkového pásu, ještě se tak moc neděje. Pouze se ztratí něco cestou. Jenže s penězi, které cestují dvacet let bez zhodnocení, je to daleko horší než s uhlím, které cestuje 4 hodiny na lince. Na síle peněz se nepříjemně podepíše inflace.

Z toho plyne, že moloch vyplivne nejen menší objem peněz, než do něj byl vložen, ale dokonce ty peníze navíc budou znehodnoceny inflací, o to větší, oč delší bude časový rozestup mezi body „vložil“ a „dostane“.

V čem ještě se Ponziho a penzijní systém liší?

Penzijní systém se od Ponziho systému liší především touhle významnou časovou prodlevou a jistým výrazným inflačním znehodnocením peněz. Účastník se nemůže cuknout a vycouvat po třech letech se zdůvodněním, že prozřel. Prozřít sice může, ale platit musí.

Liší se také tím, že zatímco Ponziho systém je předmětem šetření kriminalistů, penzijní systém je předmětem beztrestného ždímání peněz z důvěřivých občanů na provoz státního molocha.

A do třetice, zatímco vstup do Ponziho systému byl krokem dobrovolným, napovídajícím o ekonomické či finanční negramotnosti nebo nemístném optimizmu nastupujících hráčů, penzijní systém je jedna z metod, jakou státní správa vydírá peníze na občanech, přirozeně především na financování svojí existence a bez ohledu na to, s jakou bilancí hráči systémem projdou, a navíc je to povinnost pro občany, jejíž plnění si stát vynucuje sankcemi a zároveň ji omlouvá falešným tvrzením o sledování blaha občanů.

Finanční gramotnost i zdravé pochybování občanů je potlačeno vynucovacími prostředky státu, podpořenými sankcemi, jíž vyhrožuje státní mocí. I v penzijním systému se slibují výplaty penzí, nicméně kardinální myšlenku, že totiž stát není povinen zajišťovat občanům penze, jsem již v médiích zachytila.

To hlavní a nejdůležitější, co ukazuje na neudržitelnost vládou navrhovaného penzijního systému, to je právě to, že nově příchozí mají svými platbami zajišťovat naslibované důchody pro ty, co svými platbami zajišťovali výplaty důchodů těch, co vstoupili do systému před nimi, respektive problém tkví právě ve schopnosti státní důchodové slibotechny zajistit plynulý a dostatečně silný přísun plátců do systému.

Jednak hrozí nedostatek platících členů, jednak následně díky vysoké platbě úhybné manévry těch, co by platit mohli. Úhybnými manévry mohou být na příklad právně nenapadnutelná navedení daňového domicilu do jiného státu za hranicemi ČR.

Celý princip je neudržitelný jednak z toho důvodu, že věk dožití se prodlužuje, zatímco dětí se rodí méně, jednak i proto, že inflace zákonitě a nezadržitelně roste s časem. Honba za rovnováhou v takovém systému bude zvyšovat procento odvodu pro nové generace, ale jen potud, pokud to nové generace skousnou. Až to neskousnou, systém se zhroutí.

Omlouvám se za použití slova systém. Není to totiž plně namístě, neboť systém musí splňovat tři základní kritéria. První dvě – totiž, že systém je vyhrazen, omezen, oddělen od okolí určitou obálkou a že to má definovatelné vstupy a výstupy, ty jsou splněny, ale třetí kritérium, totiž kritérium jisté vnitřní spořádanosti, ladu a zákonitostí, které se s časem nemění nebo mění podle popsatelných pravidel, ten splněn není. Ale jestliže i Ponziho systém je nazýván systémem, pak i český penzijní systém si toto označení zajisté plně zaslouží, i když na první pohled se to jeví jinak.