Pes a člověk, nota bene dítě

Název mého článku nejspíše jako první představu evokuje nějaký obrázek, kde se batole batolí po obrovském těle hodně chlupatého psa, který obětavě snáší tahání za uši, chlupy a tlapky. Jako druhá představa se zřejmě vetře zakrvavená tvář pokousaného dítěte a nechápavý a smutný pohled psa zpoza mříží. Jako třetí představu si dovolím připomenout superstar Keysi, obětavou sparingpartnerku teenagerky, tedy již nikoli dítěte.

Protože se zároveň znovu otevírá otázka nebezpečných „bojových“ plemen psů, podělím se ještě s nekonečným příběhem černé dlouhosrsté jezevčice, která čertvíproč nesnáší muže a několikrát, kdy prorazila pozornost majitelky, skutečně muži zkrátila kalhoty, dokonce i zranila lýtko. Jinak je to miloučká fenečka, tedy pokud se neserve s jinou fenou o pohlazení paničky.

Se svým psem potkávám často bojovou fenku bulteriéra, která k nám volně puštěna pádí přes celý park, jen se jí práší za patami, dva metry před námi sebou sekne na zem a poslední metr k mému psovi přijede na hřbetě, ztuhne a nechá se oňuchávat a olizovat, aniž by jen kopla nohou. Před lidmi si také lehá na záda a nechá se drbat, dokud to člověka neomrzí.

Vypadá to, že je těžké specifikovat, který pes je útočný, zdali ten hladkosrstý a krátkosrstý „bojový“ s válečnými fleky na těle a viditelně vyrýsovanými žvýkacími svaly, nebo chlupatý jemnosrstý mazlík s malou tlamičkou a dlouhýma ušima až na zem.

Jisté však je, že majitel psa má svého svěřence znát a zodpovídat za jeho chování se všemi důsledky. Majitel musí vědět, kdy má svého psa držet na krátko a kdy ho může pustit vstříc jeho psím známostem, mezi lidi i mezi děti. Žádný rozumný majitel nepouští svého psa z dohledu, není-li pes zajištěn. Nerozumnému majiteli pes nepřísluší do péče. Kdo neumí řídit auto, nemá řidičák a neměl by řídit, ale auto vlastnit může. Totéž by mělo platit pro vlastnictví psa.

Něco jiného je, pokud majitel pověřil psa hlídáním domu a pozemku. Pak právě pes bez dozoru plní úkol a vetřelce napadne. Je to jeho úkol, za který dostane od pána pochvalu, podrbání a krmi. Jen drobnými nedostatky českého právního systému deformovaní naivkové si myslí, že vstup na cizí pozemek je jim povolen, i když překonají bariéru (vrata, alarm, psa, nástražný ochranný systém), která naznačuje, že nejsou vítáni. V takovém případě samozřejmě za následky, způsobené ochranným systémem, tedy i psem, musí nést plnou zodpovědnost vetřelec.

Konečně se dostávám k roli dítěte. Dítě má rodiče, jejichž úkolem je do jisté věkové a rozumové hranice svého potomka být mu v patách, dohlížet, aby se jako mimino neskutálel ze stolu, jako batole neopařil polévkou, jako větší batole nevypadl z okna, jako školkovní dítě neřízl o cokoliv, nespadl z ničeho, neskočil pod nic, co se pohybuje po obecních komunikacích i mimo ně, nesahal na cizí majetek, nebral si, co se mu líbí, leč není jeho, neobtěžoval cizí lidi, zvířata … PSY.

Vypadá to, že za útok psa na dítě může vedle psího majitele i rodič. On to byl, kdo měl dítě plácnout přes ruku a odtáhnout od zvířete včas. Něco jiného je, jestli se odnikud vynoří nepřátelský pes, majitel nikde, a zvíře se vrhne na dítě nebo dospělého člověka jen tak nějak v běhu. Ale kolikrát se stalo právě tohle? Obvykle při konfliktech dítěte se psem slyšíme, že dítě si s tímto psem jako již mnohokrát hrálo, a to bez dozoru dospělých – nikdo totiž neví, co se stalo, že pes zaútočil.

Dám k dobru ještě dvě příhody se svým osmikilovým drsnosrstým podvraťákem z třebovického psího útulku. Když jsem si ho přivedla, líbil se asi desetiletým dětem, tak na něj volaly, což on okamžitě pochopil a zamířil na vodítku mezi ně. Hned se spřátelili a komunikovali adekvátně. Na druhé straně neměl rád pozornost dětí asi tříletých, takže když takové dítě jevilo snahu ho dohnat a na něj sáhnout, utíkal, co mu vodítko dovolilo, a když už to dále nešlo, otočil se k dítěti zadkem a vrčel. Po čase se dal vychovat, takže když jsem u něj, tak malé dítě si ho může pohladit, nicméně on si jej jako nevšímá.

Téměř neuvěřitelný příběh jsem zažila předloni v parku, kdy z vedlejší lavičky k mému psovi zamířil asi čtyřletý chlapec a s ukazováčkem zamířeným do jeho oka prostě přiběhl a dal jasně najevo, že psovi oko vypíchne. Já jsem psa zaparkovala pod lavičku, držela mu hlavu mezi lýtky a klukovi jsem řekla, že má psa nechat na pokoji.

Zastavil se, zaváhal, ale po chvíli opět prstem namířil psovi na oko. Zakryla jsem psovi oči a čekala jsem, co maminka dítěte a co dítě samo udělají. Pes se vysoukal zpod lavičky a otočil se ke klučinovi zadkem. Kluk tedy zapíchl prst psovi do ledvin. Řekla jsem mu, ať to nedělá, nebo ho pes kousne.

Nato vyletěla jeho maminka, že si mám psa držet na vodítku a mám mu dát náhubek, aby jejího syna nekousl. Tak jsem mamince navrhla, aby si sama své nezvedené dítě dala na vodítko, když ho neovládá hlasem, a náhubek že může přidat. Ona i její kamarádka se do mne pustily, že jsem asi neměla děti, když jejího bobánka chci opatřit vodítkem, ale stále si svého nezvedence nepřivolaly ke své lavičce.

Tak jsem přiostřila a navrhla, že jestli její harant bude sahat na můj majetek, urazím mu palici. Konečně rozzuřena přišla pro svého malého zmetka a odvedla ho od lavičky, kde seděla naše skupina, na lavičku, kde seděla jejich skupina.

Z tohoto příběhu plyne, že zatímco někomu něco dojde samo, někdo se dopídí na napomenutí, někdo potřebuje tvrdé poučení na vlastní kůži. Není těžké domyslet si, co by udělal můj pes, kdyby byl s tímto „dárečkem“ sám a nemohl nikam utéct – tedy buď by byl přivázaný, nebo by volně seděl na dvorku, který má běžně hlídat proti útočníkům.

Opravdu je na vině majitel takového psa? Nemyslím výlučně, ptám se, zda vůbec má podíl viny na takovém incidentu. Samozřejmě ani dítě, které je mentálně na úrovni psa, nemůže zodpovídat za své činy a jejich následky.

Když rodič vypustí dítě na koleje a tam je následně srazí vlak, také by obhajoba ve stylu, když tam dítě šlo, vlak ještě nejel, neobstála. Tak nevím, proč by měla obstát obhajoba, když jsem dítě pustila k cizímu psovi, tak ještě nekousal. Samozřejmě žádný rozumný soudce rodiči, nešťastnému ze zranění dítěte, nepřisolí za to, že dítě neuhlídal. Ale osolit to majiteli psa a psa potrestat izolací od jeho lidské rodiny, podle mne není správné.

Pro úplnost se postavím ještě za tvrzení, že agresivní pes, kterého majitel opakovaně nezvládá, pročež zvíře dělá škodu a zraňuje lidi, patří do izolace nebo rovnou do kafilérie, byť by to byl jezevčík z počátku mého obšírného povídání. Může to být nejen elegantní preventivní, ale i výrazně méně nákladné řešení vyvarovat se případných konfliktů pes a člověk, nota bene dítě. Ale právě o tom rozhoduje majitel. V tom případě pak nechť majitel za svůj postoj stoprocentně ručí, nebo ať stoprocentně nese nepříjemné následky svého rozhodnutí nespořádaného mazlíčka si ponechat.

Tím se chci přimluvit za to, abychom netrestali psy podle jejich rasy, ale majitele, kteří svého psa nezvládají. Možná ta klíčová věta nezní tak, že když jeden bulteriér nebo rottweiler zaútočil na člověka, chovají se tak všichni bulteriéři nebo rottweileři, ale když konkrétní majitel nezvládá jednoho psa, nebude zvládat ani žádného jiného. Když může fungovat zákaz řízení motorového vozidla, možná by se dal zabudovat do právního řádu i zákaz chování a vodění psa – jakéhokoliv, ovšem, nebuďme hned rasisti.