„Paní, víte, co jste provedla?“
„No, tak asi nemám psy na vodítku.“
„A mají ti psi známku?“
„Mají.“
Policajt si našel známku v psím kožichu a posvítil si na ni:
„Jaké číslo tam je?“
„Nevím, já si to nepamatuji.“
Policajt si posvítil na známku druhého psa, psi drželi jako hluší dveře:
„Proč má ten pes jinou známku?“
„Protože je z jiné obce, já ho hlídám dceři.“
„A proč má ten pes druhou známku?“
„To není známka, to je značka, že je očkovaný.“
„To je dobře,“ pravil policajt a posvítil si zase na toho prvního psa:
„A proč tenhle pes má jinou tu známku o očkování?“
„Protože je z jiné obce a chodí k tamnímu, jinému veterináři.“
„Zaplatíte pokutu za to, že psi nejsou na vodítku. Máte občanský průkaz?“
„Nemám, já tady bydlím, tak ho na procházku s sebou nenosím.“
„Tak mi nadiktujete jméno a adresu (to by o majiteli hravě zjistil podle známek těch psů).“
„Anna Kočková.“
„Anna se píše se dvěma en?“
No, to bylo tak všechno. Paní pokutu zaplatila a byla ráda, že policajt nebyl falešný, jak se po jeho odborných otázkách začala pomalu, leč jistě obávat.
Na otázku, co tím chtěl básník říci, odpovídám toto: Policajti by měli absolvovat školení, jakými známkami bývají opatřeni psi v obci, kde slouží, i v obcích sousedících, dále by měli rozeznat značky o očkování psů, také by měli mít znalosti z jazyka českého alespoň do ré míry, že dokáží napsat všechna křestní jména, uvedená v kalendáři, hlavně pak ta nejfrekventovanější, jako je například Anna.